diagnóza

10. září 2017 v 18:03 | klaravsem

Život jde dál, přese všechny naše smutky, ztráty a nálezy, přese všechny naše radosti, lítosti a starosti, přese všechno naše štěstí. Jednou jsi nahoře a jednou zase dole. Sinusoida, které se prostě nezbavíš, ani když stotisíckrát chceš.

Už rozumím tomu, jak mi jednou jeden velmi moudrý muž pověděl:"Vždy, když se cítím šťastný, se zároveň bojím. Bojím se toho, co strašného se vzápětí stane, abych byl zase dole. Protože to, že jsem šťastný, je stav, který nemůže zůstat trvalý. Vždy přijde něco, co to záhy změní."

Zákon změny ze života prostě nevymažeš. Je to jediný platný zákon tohoto světa, který tu byl vždy, je a vždy bude. Všechno se mění. My se taky měníme. Doba se mění. Lidi se mění. (Možná.)

Jsme dospělejší, zralejší, moudřejší, zkušenější. Dospíváme ve vlastní názory, rosteme. Rosteme ve vlastní přesvědčení, rosteme v život.

Za poslední rok mě toho potkalo víc než dost. Možná, že to nejtěžší mě ještě v budoucnu teprve čeká. Ale já budu bojovat a nikdy se nevzdám.

Člověk si šáhl na vnitřní dno zcela ztracen v tomto světě. Ale dno je taky dobrý. Vlastně je suprový a v životě je hodně potřeba. Člověk se má od čeho zase odrazit.

Když mi byla teprve nedávno zcela bez emocí sdělena diagnóza nemoci, která končí do 10-12 let od stanovení diagnózy buď smrtí nebo transplantací jater, tak jasně. Člověk zrovna neskáče radostí a netančí radostný tanečky. Ba naopak. Obdivuju doktory, jak dokážou bez emocí sdělit pacientovi všechna rizika, úskalí a pravděpodobnost vývoje nemoci. Jak se mu dívají do očí, mladýmu člověku a říkají mu, co všechno může nastat. Ale taky třeba nemusí.
Doktořina je poslání. Je to zasvěcení vlastního života druhým. Ne nadarmo je spousta doktorů, našich špiček, považováno za Bohy. Myslím, že jimi skutečně jsou. A klaním se před nimi. Jsou neskuteční.

Člověk se musí s takovou správou jednak smířit, druhak možná i naučit žít. Nicméně, tak jako při všem, může se stát cokoliv a také nemusí. Každý pacient je individuál, u každého může léčba nebo proces nemoci probíhat zcela jinak. To stejné proces uzdravování.

Zkrátka, někteří z nás se musí o své místo na slunci porvat víc než ostatní.

A k tomu je potřeba víra a odhodlání se nevzdávat. Děj se, co děj.

A protože je letošní rok pro mě přese všechny nelehké zprávy a situace přece jen nakonec zázračný, tak se nevzdávám. Vím, že zázraky se dějí. A mohou se dít přímo v nás.

Už vím, že nestojí za to, stresovat se z práce, z šéfa, který nemá vlastní názor a ráno vstane prdelí napřed, z nedodržených termínů, z nepříjemných lidí. Z toho, když něco nevychází a nejde podle plánu. Protože, kdyby šlo všechno nalajnovaně jako v knížkách, nebylo by to přece ono. V životě jsou potřeba překážky. K tomu abychom je překonali a díky nim mohli růst.

Když nejde o život, jde o h..... Pořád spěcháme, honíme se, za něčím. Ale ksakru, za čím? Víte to někdo? Já ne. Za penězi? A co s nimi, až je budeš mít? Postavíš si vilu, koupíš nový auto, poletíš na luxusní dovolenou...ale co z toho? K čemu ti to bude? Budeš šťastnější, protože všem ukážeš, že na to máš? K čemu ti budou peníze, až tě opustí zdraví, žena/muž, rodina...?

Jsme ve stresu, říkáme, že nemáme čas, ale to není pravda. Často ho máme, jen s ním neumíme správně naložit.

Život je o prioritách. Jen se svými vlastními správně nastavenými prioritami můžeme žít spokojený život bez zbytečného stresu, který nás vnitřně užírá a ubírá nám energii.

Investujme čas a nejenom ten, ale taky lásku a odhodlání do práce, věcí, projektů, lidí a situací, do kterých je skutečně chceme investovat.

Čas je nejcennější komodita, kterou v životě máme. A je jenom na nás, jak s ním naložíme. Buďme v pohodě a nenechme se vyvést z míry maličkostmi. Jsou mnohem důležitější věci v životě, které je potřeba teď řešit...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama