Červen 2017

Chapadla

21. června 2017 v 10:21 | klaravsem
Byla jednou jedna láska.
Na můj vkus to byla moc velká kráska.

Ta kráska se chtěla za každou cenu líbit.
Proto neváhala, za krásu, komukoliv ledacos slíbit.

Nevěděla však, že cena je příliš vysoká.
A taky, že zrovna nepadne mu do oka.

A tak se ta kráska,
Co říkala si Láska.

Rozhodla prodat všechna svá zrcadla.
A lidé se jí ptali, zda na hlavičku nespadla.

A ona světe div se, opravdu nespadla.
Jen zaměřila jinam, svá početná chapadla.

A tady naše báseň končí.
Už mě volají ty chapadla zvenčí.

Nacházení

21. června 2017 v 9:37 | klaravsem
Bylo to jako vichřice.

Vtrhne do tvého života bez zaklepání, v životě ti udělá pěkný vítr, nadělá paseku a jak rychle se objeví, tak úplně stejně rychle zase zmizí. Pryč. V nenávratno.
Do černé díry.

Zbyde jen chaos. Otázky. A otazník.

A ty pak jen sedíš. A počítáš. Ztráty.

A taky nálezy.

Najednou totiž člověk, kdesi hluboko uvnitř sebe, na dně studny....nalezne.

Sám sebe.

A co víc si přát?

Život pluje dál

21. června 2017 v 8:31 | klaravsem
Touha
Spaluje

Cíl se
Vzdaluje

Láska vzdušné zámky
Maluje

Moje srdce
Miluje

Tvoje svědomí
Lituje




A život

Ten

Pluje . . .




Dál

Nikdy se toho nevzdám

20. června 2017 v 9:38 | klaravsem
Nikdy se nevzdám svých snů.

Svých snů, myšlenek a touhy. Svých nadějí. Hlavně těch nadějí.

Naděje umírá poslední, říkali mi odmalička. Dum spiro, spero. Dokud dýchám, pořád doufám. Až dnes dokážu plně pochopit význam tohoto citátu, který je nejčastěji připisován Ciceronovi.

Věděli jste třeba, že tento citát si vybrala za své motto prostějovská výsadková 601. skupina speciálních sil generála Moravce?


Věřím na šťastné konce. Ráda bych. Happy endy. I když se bohužel v našich životech často nekonají. Anebo bohudík.

S odstupem času dokáže člověk sám v sobě přehodnotit spoustu věcí. Bolestí, smutků, křivd. Otázka je, jestli se s nimi vždy umíme zcela úplně vyrovnat.

Nikdy se nechci vzdát svých nadějí na změnu. K lepšímu. Nikdy se nechci vzdát svých snů o tom, co chci v životě dokázat. Co tady chci po sobě zanechat, co chci vytvořit.

Nikdy se nevzdám své vlastní představy o dokonalé rodině a šťastném naplněném životě. Nikdy se nechci vzdát svých vlastních parametrů a vnitřních kompasů.


Nikdy se nevzdám své svobody.

I když to někdy může znít jako utopie, nikdy se nevzdám svých vlastních ideálů. Své identity.

Nikdy se nevzdám touhy. I přesto, že často je právě naše touha příčinou našeho dalšího velkého zklamání. Zklámání je věc, kterou v životě vnímáme negativně. Silně se nám zarývá pod kůži. Někdy můžeme mít pocit, že ho máme vytetované do kůže a i když se budeme sebevíc snažit, nikdy ho úplně dokonale neschováme.

To je v pořádku.

Zklamání je život sám o sobě. Díky zklamání můžeme načerpat zkušenost. A zkušenost nám pomáhá v životě růst dál. V moudřejšího a zkušenějšího člověka, který dokáže dělat zásadní a důležitá rozhodnutí.

Nikdy se nevzdám svých představ. Protože i moje představy jsou mým vlastním vnitřním světem.

Nikdy se nevzdám naděje. Že každý tunel někde končí, že ze dna se vždy odráží nahoru. Nikdy se nevzdám naděje, že vše může být úplně jinak, než je dnes.
Že nakonec přece jen můžeme být zase veselí, i když jsme teď smutní.
Že můžeme být zdraví, i když jsme teď nemocní.
Že můžeme být zamilovaní, i když jsme teď podvedení.
Že můžeme být šťastní, i když jsme teď bolaví.

Nikdy se nevzdám své víry. V pravdu, lásku a hlavně v dobro. A v sebe sama.

A nikdy se nevzdám ani tebe. Protože ty jsi a vždy budeš mou součástí.