per aspera ad astra

25. září 2017 v 8:49 | klaravsem
 

nanebevzetí

14. září 2017 v 7:55 | klaravsem
Ráno plné slunce
Doufáš, že
Už jsi v půlce

A odpoledne mraky
Vím, že
Cítíš to taky

V životě občas ujede vlak
Soudíš, že
Je to prostě tak

V moři lidí
Oceánech srdcí
Vesmírech rozhodnutí

Jsem ta vlnka
Co se vlní
Drží tě nad hladinou

Ještě se nepotápíš
Ještě dýcháš
Ještě plaveš

A přitom jsme tak malí páni všehomíru
Kdosi vynáší za nás rozsudky
Rozhoduje o našem bytí

Jednou možná
Dočkáme se
Nanebevzetí...

o čase

14. září 2017 v 7:45 | klaravsem
 


sweet lovin

13. září 2017 v 16:04 | klaravsem

diagnóza

10. září 2017 v 18:03 | klaravsem

Život jde dál, přese všechny naše smutky, ztráty a nálezy, přese všechny naše radosti, lítosti a starosti, přese všechno naše štěstí. Jednou jsi nahoře a jednou zase dole. Sinusoida, které se prostě nezbavíš, ani když stotisíckrát chceš.

Už rozumím tomu, jak mi jednou jeden velmi moudrý muž pověděl:"Vždy, když se cítím šťastný, se zároveň bojím. Bojím se toho, co strašného se vzápětí stane, abych byl zase dole. Protože to, že jsem šťastný, je stav, který nemůže zůstat trvalý. Vždy přijde něco, co to záhy změní."

Zákon změny ze života prostě nevymažeš. Je to jediný platný zákon tohoto světa, který tu byl vždy, je a vždy bude. Všechno se mění. My se taky měníme. Doba se mění. Lidi se mění. (Možná.)

Jsme dospělejší, zralejší, moudřejší, zkušenější. Dospíváme ve vlastní názory, rosteme. Rosteme ve vlastní přesvědčení, rosteme v život.

Za poslední rok mě toho potkalo víc než dost. Možná, že to nejtěžší mě ještě v budoucnu teprve čeká. Ale já budu bojovat a nikdy se nevzdám.

Člověk si šáhl na vnitřní dno zcela ztracen v tomto světě. Ale dno je taky dobrý. Vlastně je suprový a v životě je hodně potřeba. Člověk se má od čeho zase odrazit.

Když mi byla teprve nedávno zcela bez emocí sdělena diagnóza nemoci, která končí do 10-12 let od stanovení diagnózy buď smrtí nebo transplantací jater, tak jasně. Člověk zrovna neskáče radostí a netančí radostný tanečky. Ba naopak. Obdivuju doktory, jak dokážou bez emocí sdělit pacientovi všechna rizika, úskalí a pravděpodobnost vývoje nemoci. Jak se mu dívají do očí, mladýmu člověku a říkají mu, co všechno může nastat. Ale taky třeba nemusí.
Doktořina je poslání. Je to zasvěcení vlastního života druhým. Ne nadarmo je spousta doktorů, našich špiček, považováno za Bohy. Myslím, že jimi skutečně jsou. A klaním se před nimi. Jsou neskuteční.

Člověk se musí s takovou správou jednak smířit, druhak možná i naučit žít. Nicméně, tak jako při všem, může se stát cokoliv a také nemusí. Každý pacient je individuál, u každého může léčba nebo proces nemoci probíhat zcela jinak. To stejné proces uzdravování.

Zkrátka, někteří z nás se musí o své místo na slunci porvat víc než ostatní.

A k tomu je potřeba víra a odhodlání se nevzdávat. Děj se, co děj.

A protože je letošní rok pro mě přese všechny nelehké zprávy a situace přece jen nakonec zázračný, tak se nevzdávám. Vím, že zázraky se dějí. A mohou se dít přímo v nás.

Už vím, že nestojí za to, stresovat se z práce, z šéfa, který nemá vlastní názor a ráno vstane prdelí napřed, z nedodržených termínů, z nepříjemných lidí. Z toho, když něco nevychází a nejde podle plánu. Protože, kdyby šlo všechno nalajnovaně jako v knížkách, nebylo by to přece ono. V životě jsou potřeba překážky. K tomu abychom je překonali a díky nim mohli růst.

Když nejde o život, jde o h..... Pořád spěcháme, honíme se, za něčím. Ale ksakru, za čím? Víte to někdo? Já ne. Za penězi? A co s nimi, až je budeš mít? Postavíš si vilu, koupíš nový auto, poletíš na luxusní dovolenou...ale co z toho? K čemu ti to bude? Budeš šťastnější, protože všem ukážeš, že na to máš? K čemu ti budou peníze, až tě opustí zdraví, žena/muž, rodina...?

Jsme ve stresu, říkáme, že nemáme čas, ale to není pravda. Často ho máme, jen s ním neumíme správně naložit.

Život je o prioritách. Jen se svými vlastními správně nastavenými prioritami můžeme žít spokojený život bez zbytečného stresu, který nás vnitřně užírá a ubírá nám energii.

Investujme čas a nejenom ten, ale taky lásku a odhodlání do práce, věcí, projektů, lidí a situací, do kterých je skutečně chceme investovat.

Čas je nejcennější komodita, kterou v životě máme. A je jenom na nás, jak s ním naložíme. Buďme v pohodě a nenechme se vyvést z míry maličkostmi. Jsou mnohem důležitější věci v životě, které je potřeba teď řešit...



o štěstí

10. září 2017 v 17:25 | klaravsem
Pod rouškou dlouhých řas
Přichází ke mně
Zas

Pod výhružkou budoucnosti
Zesměšňuje moje
Ctnosti

Pod hromadou suti
Něco stále mě
Nutí

Tepat, kout železo
Tvořit, mít, hýčkat
Chovat a střežit

Pod nebeskou hladinou
Ztrácím se
Znovu

A nacházím...

Kdo nemá nic, chce všechno
Kdo má vše, chce víc
Nic nám už nestačí

Hledáme
Stále
Hledáme
Se
Poklady
Štěstí

A přitom jsme slepí
A jsme i hloupí

Už dávno jsme to všechno našli

Štěstí není otázkou pravdy, jmění, budoucnosti

Štěstí je stavem naší vlastní duše

Štěstí je okamžikem přítomnosti

Pokud jsme skutečně šťastní, nic nám neschází

. . .

Chapadla

21. června 2017 v 10:21 | klaravsem
Byla jednou jedna láska.
Na můj vkus to byla moc velká kráska.

Ta kráska se chtěla za každou cenu líbit.
Proto neváhala, za krásu, komukoliv ledacos slíbit.

Nevěděla však, že cena je příliš vysoká.
A taky, že zrovna nepadne mu do oka.

A tak se ta kráska,
Co říkala si Láska.

Rozhodla prodat všechna svá zrcadla.
A lidé se jí ptali, zda na hlavičku nespadla.

A ona světe div se, opravdu nespadla.
Jen zaměřila jinam, svá početná chapadla.

A tady naše báseň končí.
Už mě volají ty chapadla zvenčí.

Nacházení

21. června 2017 v 9:37 | klaravsem
Bylo to jako vichřice.

Vtrhne do tvého života bez zaklepání, v životě ti udělá pěkný vítr, nadělá paseku a jak rychle se objeví, tak úplně stejně rychle zase zmizí. Pryč. V nenávratno.
Do černé díry.

Zbyde jen chaos. Otázky. A otazník.

A ty pak jen sedíš. A počítáš. Ztráty.

A taky nálezy.

Najednou totiž člověk, kdesi hluboko uvnitř sebe, na dně studny....nalezne.

Sám sebe.

A co víc si přát?

Život pluje dál

21. června 2017 v 8:31 | klaravsem
Touha
Spaluje

Cíl se
Vzdaluje

Láska vzdušné zámky
Maluje

Moje srdce
Miluje

Tvoje svědomí
Lituje




A život

Ten

Pluje . . .




Dál

Nikdy se toho nevzdám

20. června 2017 v 9:38 | klaravsem
Nikdy se nevzdám svých snů.

Svých snů, myšlenek a touhy. Svých nadějí. Hlavně těch nadějí.

Naděje umírá poslední, říkali mi odmalička. Dum spiro, spero. Dokud dýchám, pořád doufám. Až dnes dokážu plně pochopit význam tohoto citátu, který je nejčastěji připisován Ciceronovi.

Věděli jste třeba, že tento citát si vybrala za své motto prostějovská výsadková 601. skupina speciálních sil generála Moravce?


Věřím na šťastné konce. Ráda bych. Happy endy. I když se bohužel v našich životech často nekonají. Anebo bohudík.

S odstupem času dokáže člověk sám v sobě přehodnotit spoustu věcí. Bolestí, smutků, křivd. Otázka je, jestli se s nimi vždy umíme zcela úplně vyrovnat.

Nikdy se nechci vzdát svých nadějí na změnu. K lepšímu. Nikdy se nechci vzdát svých snů o tom, co chci v životě dokázat. Co tady chci po sobě zanechat, co chci vytvořit.

Nikdy se nevzdám své vlastní představy o dokonalé rodině a šťastném naplněném životě. Nikdy se nechci vzdát svých vlastních parametrů a vnitřních kompasů.


Nikdy se nevzdám své svobody.

I když to někdy může znít jako utopie, nikdy se nevzdám svých vlastních ideálů. Své identity.

Nikdy se nevzdám touhy. I přesto, že často je právě naše touha příčinou našeho dalšího velkého zklamání. Zklámání je věc, kterou v životě vnímáme negativně. Silně se nám zarývá pod kůži. Někdy můžeme mít pocit, že ho máme vytetované do kůže a i když se budeme sebevíc snažit, nikdy ho úplně dokonale neschováme.

To je v pořádku.

Zklamání je život sám o sobě. Díky zklamání můžeme načerpat zkušenost. A zkušenost nám pomáhá v životě růst dál. V moudřejšího a zkušenějšího člověka, který dokáže dělat zásadní a důležitá rozhodnutí.

Nikdy se nevzdám svých představ. Protože i moje představy jsou mým vlastním vnitřním světem.

Nikdy se nevzdám naděje. Že každý tunel někde končí, že ze dna se vždy odráží nahoru. Nikdy se nevzdám naděje, že vše může být úplně jinak, než je dnes.
Že nakonec přece jen můžeme být zase veselí, i když jsme teď smutní.
Že můžeme být zdraví, i když jsme teď nemocní.
Že můžeme být zamilovaní, i když jsme teď podvedení.
Že můžeme být šťastní, i když jsme teď bolaví.

Nikdy se nevzdám své víry. V pravdu, lásku a hlavně v dobro. A v sebe sama.

A nikdy se nevzdám ani tebe. Protože ty jsi a vždy budeš mou součástí.

Kam dál